Spolek MATYÁŠ

Pojďme společně zlepšit život našich dětí

Spolek MATYÁŠ

Vojta

DATUM PUBLIKOVÁNÍ: 14. 12. 2018   |  PUBLIKOVAL: Petra Šíslová   |  KATEGORIE: Příběhy

Vojta 2
Vojta

Dobrý den všem,

jmenuji se Vojta, v srpnu 2018 mi byly už dva roky a chci Vám vyprávět svůj příběh.

Mám báječnou mamku Petru, která, když mě nosila v bříšku, měla pro mě v tom příjemném pokojíčku málo vody, tak jsem na ní ťukal, ať mi nějakou přidá. Musela odpočívat a rychle se to zlepšilo. Pěkně jsem si to v tom maminčině bazénku užíval, ale páni doktoři jí našli špatné protilátky a tak si usmysleli, že musím v osmém měsíci z vyhřátého bazénku ven.

Na svět jsem se vyloupl nerad, špatně se mi dýchalo, moje plíce ještě nebyly na dýchání dost připravené,  potřebovaly spoustu kyslíku, takže jsem nejdřív dostal kyslíkovou masku obyčejnou a později přetlakovou   

(CPAP tomu říkají) . Ale to se mi vůbec nelíbilo a tak jsem začal předvádět, jak umím řvát a jaký jsem silák, až mi jedna plíce praskla. To jsem netušil, že se může něco takového stát. Bylo to zlé, doktoři udělali kouzlo, kterému říkají umělý spánek, a plíci opravili trubičkou (do dneška mám malou jizvičku). Čekali 10 dnů, až se mi ta rozbitá plíce zase zahojí, potom mě konečně vzbudili a já mohl za maminkou! No konečně, mlíčko rovnou z prsu je daleko lepší než tou gumovou hadičkou! Rychle jsem se ho naučil sát a mohl jsem DOMŮ, za taťkou Filipem a sestřičkami Barčou a Zuzkou.

Doma to bylo prima, jenže já byl křikloun a veliký nespokojenec, první půl rok jsem prakticky jen prospal a probrečel (mamka říká prořval). Když už to vypadalo, že se mamka zhroutí, řekl jsem si, že je nejvyšší čas toho nechat.

Ve třetím měsíci se paní doktorce na prohlídce nelíbilo, jak pasu koníčky, hlavu jsem pořádně neunesl, když, tak jen na chvilku, taky pravá ruka mě moc nechtěla poslouchat, a tak nás poslala na cvičení, které se jmenuje jako já - Vojtova metoda. Možná proto mi dali naši tohle jméno, že budu jednou cvičit podle pána, který to vymyslel a budu další malý kluk, který dokáže, že ten pán byl moc a moc chytrý a pro nás tak trochu jiné děti všechny tyhle chytré cviky vymyslel.

A tak jsme s mamkou dostali další zápřah - čtyřikrát denně cvičit!!! Ještě že ty moje sestřičky jsou tak šikovné a pomáhají doma se vším, co je třeba. Už jsou to slečny - Barče bude 12 a Zuzce bylo 10 let.

V šesti měsících jsme začali na Vojtovku jezdit do Českých Budějovic do ARPIDY. Tam jsou moc šikovní fyzioterapeuti a mají Vám takové různé vymoženosti, že jsem se hned rozhodl, že bych rád spoustu z nich vyzkoušel. A ani jsem nemusel maminku moc přemlouvat, aby mi některé z těch hraček, pomůcek, sedátek, lehátek, kočárků a jiných kouzelných věcí dovolila používat nebo si dokonce vzít na zkoušku domů.

V patnácti měsících se po rozmluvách s pány doktory rodiče rozhodli, že pojedu na výlet do Prahy. Tam bylo přístrojů a zkoumání a vyšetřování a bádání na mém tělíčku! Byla se mnou celu dobu maminka, nebál jsem se a chránil jsem jí. Po týdnu nám řekli, že mám v mozku nějaké dírky, co jim říkají posthypoxické lakuny a navíc mi našli supervzácnou genovou mutaci KIF 11. Tyhle dvě věci dohromady prý společně můžou za to, že se nehýbu jako ostatní děti, že jsem hypotonický a pravou ruku moc neovládám.

Vojta 1
Vojta

Všechny nás to překvapilo, hlavně ta mutace, ale já si to rychle vysvětlil po svém. Jsem prostě od přírody jiný než ostatní a tak musím mnohem víc makat na tom, abych mezi ně časem zapadl. Potřebuji k tomu spoustu speciálností. Třeba speciální židličku na kolečkách, s vestičkou, co mi drží tělo, aby se mi nehroutilo do stran, když sedím, taky má podpěrku hlavy, aby mi nepadala do stran, a taky nazouvací botky, které mi pevně drží nožičky ve správné poloze. Ve stoličce se cítím jako král - všude vidím, můžu si vesele hrát u stolu se sestřičkami, taťka mi může dát jídlo u stolu, kde všichni ostatní sedí s námi.

K židličce teď nutně potřebuju vlastní stoleček – učím se totiž malovat a ty pastelky mi pořád padají na zem! Taky budu potřebovat nové lehátko do vany, protože z toho malého miminkovského mi už přečuhuje hlava, jsem přece kus chlapa.

Na víkendovém pobytu s ARPIDOU jsem si taky vyzkoušel speciální kočárek, zase s vestičkou, která mě bude správně držet tak, abych viděl na celý svět, až vyjedeme ven a já nebudu klouzat do lehu, jako se mi to stává teď v mém obyčejném dětském kočárku. Jsem prostě speciální kluk a potřebuji spoustu těch speciálních doplňků.

Řeknu Vám, je to někdy náročné. Vše beru do levé ručky, pravou mám skoro pořád v pěst. Hlavička mi někdy kývne doleva, někdy doprava. Nožky mě vůbec neposlouchají a sedět se mi taky nedaří, nepřetočím se ze zad na bříško, sám to zvládnu zatím jen z bříška na záda…. Co vím ale určitě, že mi jde skvěle a moc mě to baví – na všechny se usmívat a rozdávat jim radost, jsem veselý a hodný, už vůbec nepláču ( teda jen u toho cvičení), a teta Gábi, co mi tenhle dopis společně s babičkou Luckou pro Vás pomohla napsat, říká, že jsem i krasavec. A víte co? Tahle teta se mi stará o vlásky a dělá ze mě občas nagelovaného frajera – kouknětě!

vojta 3
Vojta

A když už mluvím o tetách, taky se musím pochlubit, že mám ještě speciální báječnou a obětavou tetu Káťu, která, když maminka musí pryč, se mnou dělá úplně všechno - hrajeme si, jíme, jezdíme na vycházky, no a taky i cvičíme, z toho ani teta ani mamka prostě nechtějí slevit!

Jsem šťastný, mám báječnou rodinu a vůbec všechny kolem sebe. Těším se na všecičko, co mě čeká, a mám tajná přání - chtěl bych sedět v písku a stavět bábovky a při tom nemít okolo sebe dospěláka, který mě drží. Jezdit na odrážedle a slyšet za sebou taťku , který křičí, ať zpomalím. Zkusit kopnout do míče a běžet za ním.

 

Děkuji, že jste si o mě přečetli, držte mi, prosím, palce. Váš Vojta